4. stories - Vzkaz

1. prosince 2013 v 12:04 | *Vee* |  Stories
Ahoj :)
Takže tohle je na literární soutěž. Tentokrát je téma Pláč a smích. Vybrala jsem smutnou povídku (aspoň doufám, že je to tomu alespoň z půlky podobný).
Chtěla bych, abyste si jí přečetli a řekli jestli bych měla něco změnit nebo tak.
Díky :) A bavte se

Došel k hřbitovní bráně. V ruce držel kytici rudých růží. Prošel mosaznou branou a vydal se po cestě. Cestou se díval na jména, která byla vyryta do mramorových desek. Skoro polovinu znal. Skoro polovině nedokázal pomoci. Tak aspoň chránil jejich děti, vnuky, manželky. Zastavil se před obyčejných hrobem, který vypadal čerstvě. Ve skutečnosti byl mnoho, mnoho let starý. S povzdechem na zem položil kytici. Rychle se postavil, když za sebou zaslechl kroky. Nechtěl se otáčet, ale tak nějak tušil kdo by to mohl být. Doufal, že se mílí.
"Tak pojď," ozvalo se za ním. Tentokrát se podíval za sebe. Stála tam žena, kterou si pamatoval. I tu měl chránit. Jenže na sobě měla policejní uniformu s hodností poručíka a zbraní mu mířila na srdce. Vedle ní se objevil muž. Neznal ho. Na uniformě měl hodnost majora.
"No tak. Nezdržuj ty šmejde!" řekl mu ostře a pokynul obuškem, aby šel k nim. Na prstu zatočil pouty. Muž, který stál pořád u hrobu, trochu couvl a stále nic neříkal.
"Budeš trpět za to co jsi jí provedl!" promluvil najednou a major se na něj pobaveně podíval.
"Já? To mě snad našli u jejího těla s rukama od krve? Její krve." vysmál se mu major do očí. Ani po tomhle se muž oděný do černého dlouhého kabátu nepohnul. "Když nepůjdeš.. tak tu zdechni ty svině!" zařval. Vzal si svojí zbraň a celý zásobník mu vypálil do hrudi. Pistole byla slyšet na míle daleko, ale nikdo nepřišel ani se to nikdo nikdy nedozvěděl. Mrtvý padl na hrob své družky. Když padal, věděl, že to neskončí. Ne dokud oba nebudou pomstěni!
- - -
Bastien se probudil na zemi u postele. Koukl na dveře, které byli po jeho levici. Rychle se posadil, protože chtěl pochopit co to znamená. Jeho pes ležel nehnutě na prázdné posteli. Ani si nevšiml, že jeho páníček chybí, ale vypadal klidně, bezstarostně. Bastien hodil na psa peřinu, ale ani tehdy se neprobudil.
Bylo něco málo po osmé hodině ranní, ale on už spát nedokázal. Navíc se potřeboval osprchovat. Dneska má rande. Musí být fit.. nebo alespoň musí se zdát, že je fit. Otočil se. V tu chvíli se v zrcadle objevil chlápek, který byl ještě tu noc na hřbitově. Bastien si ho nevšímal. Odkašláním na sebe upoutal pozornost. Rychle se otočil.
"Do prdele!" zavolal, když ho uviděl. Narazil do skřínky, když couvl zpátky od zrcadla a s vyděšeným výrazem na něj koukal.
"Nelekej se mě Bastiene." promluvil a blonďatý muž měl co dělat, aby v tu chvíli neomdlel. "Chci, abys něco vyřídil tvému otci Dantemu Autarii. Je to jeden ze tří posledních žijících žáků, které jsem učil." dodá a vypadá zamyšleně. Jakoby nevěděl jak pokračovat nebo jak tu větu dál zformulovat. Chvíli čekal jestli Bastien něco neřekne, ale když se žádného slova nedočkal, prostě pokračovat dál. "Pověz mu, že jeho učitele zabilAnthony McDowell. Řekni, že jeho učitele zabil Anthony. Co nejdřív Bastiene, prosím tě." a s těmi slovy zmizí a v odrazu skla se opět objevila Bastienova tvář. Momentálně nedokázal myslet na nic jiného. ,Pověz mu, že jeho učitele zabil Anthony McDowell. ..vyřídil tvému otci Dantemu..' říkal si dokola. Všeho nechal a odešel z bytu. Bez sprchy, pohlazení psa nebo jídla. Musel si něco vyřídit a pokud to znamenalo, že by měl přijít pozdě na rande, musel to risknout. Arb to pochopí. Pokud ho má ráda a pořád ho chce pochopí, že měl.. rodinné důvody a počká na něj.
- - -
Dante ucítil, že se někomu z jeho blízkých něco stalo. Jeho učitel ho naučil, že si může přičarovat každý orgán nebo část těla, na jednu blízkou osobu. Tentokrát ho bolela dlaň, kterou ovládal svou moc.. právě díky učiteli. Něco se mu stalo.
Zaslechl klepání. Po otevření, zaraženě koukal na svého syna, který jen tak vešel do místnosti, bez pozdravu ani jediného slova. Zastavil se v kuchyni.
"Počkej, počkej.. co si myslíš, že tu děláš?"zakřičel na něj ode dveří. Zvuk jeho hlasu se rozlehl po chodbě a tak raději rychle zavřel dveře. Došel do kuchyně a s rukama na hrudi. "Tak co tu chceš... za chvíli budu muset jít."
"Musím ti něco říct. Navíc taky mám mít svůj program, takže mě vyslechneš." řekl mu. Dante překvapeně zamrkal.
"A co takhle nejdřív pozdravit než sem vtrhneš? Zeptat se na stav tvého starého otce?"
"Na to není čas. Neznáš nějakého zarostlého chlápka? Starší, šedo-modré oči. Výraz mučedníka." snažil se o co nejpřesnější popis muže, kterého viděl před půl hodinou. Dante se narovnal a pohlédl na syna zpříma.
"Jak o něm víš? Nikdy jsem o něm nemluvil, nikdy jsem se ani nezmínil, že.." nestačil to ani doříct.
"Řekl mi to on. Když se objevil dneska u mě v zrcadle. Mám ti říct, že ho zabil.. Anthony McDowell?" zeptal se na konci na jméno, protože si nebyl vůbec jistý jestli ho říká správně. Nejspíš ano. Danteho tvář zvážněla.
"Tak proto. To je vše?" zeptal se. Bastien pouze kývl. "Nedivím se, že se objevil u tebe. Byl.. tedy je.. vlastně byl to můj učitel. Je to magik. Hodně mě naučil. Je mocný, ale pokud je mrtvý je zajímavé, že se dokázal spojit s tebou. Tak proč se nespojil se mnou?" ptá se na otázky, na které mu už nikdo neodpoví. Chvíli chodí po bytě, ale pak koukne na Bastiena. "Nech to být. Já se o to.. já se o to potom postarám." i přes to všechno se na jeho obličeji objevil malý úsměv.
"Ještě říkal, že jsi jeden ze tří posledních žijících žáků. Co to má znamenat? Kdo jsou ti další dva?" nedalo mu, ale zeptat se musel.
"Je to jedna žena Ivory Blue a pak muž Silas Chiram. Jsme poslední tři.. ale to už jsi slyšel. Náš učitel byl nejslavnější a nejlepší magik ve svém oboru. Učil hodně lidí, ale jen někdo splňoval jeho předpoklady. Jenže.. nikdo se nevzdal a dál trénoval. Poté se nemohl nikdo divit, když vlivem nějakého kouzla zestárl do věku devadesát pět let a než to spravil.. zemřel." začal své vyprávění. Začínal být přitom čim dál smutnější, že jeho jediný přítel odešel z toho světa. "Byl prakticky nepřemožitelný." dodal poslední slova.
"Takže Ivory, Silas a ty.. jste nakonec zvládli všechny kouzla a uspěli jste?" ví, že musí spěchat, ale zeptat se prostě musel.
"Přesně tak.. procházka růžovým sadem to nebyla, ale vyplatilo se to." i když se Dante přemáhá, prostě se usmát musel. Bastien zavadí pohledem o hodiny a zalapá po dechu.
"Rád jsem si s tebou popovídal, ale já už vážně musím. Už tak mám zpoždění."
"Počkej. Čas se dá přeci vždycky vrátit ne?" ušklíbne se na něj. Začne vyslovovat slova nějakého divného jazyka, ruce mu začnou modře svítit. ,A pamatujte děti moje.. čas je to poslední co můžete vrátit. Když zestárneme, tak prostě zestárneme. Není na to žádný lék, ale ani žádné kouzlo. Proto na vás apeluji. Nikdy se o toto kouzlo nikdy nepokoušejte!' vzpomněl si Dante z ničeho nic na učitelovo slova. Chtěl přestat, ale moc ho tak pohltila, že přestat prostě nedokázal.. ani nemohl.
Modrý paprsek vystřelil směrem k hodinám. Ty se na rozpadly v prach, který postupně padal na podlahu. Bastien to všechno šokovaně pozoroval. Nemohl nic dělat. Rád by otce zastavil a řekl mu jaké šílenství to je, ale už bylo pozdě. Modrá záře zmizela a Dante dopadl na zem. Nedýchal.
Když k němu doběhl Bastien uviděl nevratné známky stáří. Bílé vlasy, bílé vousy, vrásčitá pleť. "Co jsi to udělal? Co jsi to udělal?" ptá se sklánějící chlapec nad jeho tělem. V tom se ozval zvonek. ,Kdo to sakra je?' ptal se sám sebe Bastien. Došel ke dveřím. Za nimi stála nějaká žena. Zrzavé vlasy jí spadali na levém rameni skoro k pasu. Rty se trochu usmívala, ale když viděla neznámého muže, která se stál ve dveřích místo člověka, kterého tam opravdu čekala.. znejistěla.
"Zdravím. Jsem Caol a dneska jsem se tady měla sejít s Dantem." vysvětlí mu. Bastien se na ní smutně podívá. Jak rád by téhle krásně dáme řekl, že už ho neuvidí. Jenže mlčel. Místo toho řekl, že někam odjel a že se už nevrátí. Caol to evidentně ranilo. S poděkováním a smutným výrazem odešla. Danteho jediný syn zabouchl dveře a vydal se k tělu otce.
Nedocházelo mu co si počne. Nevěděl vůbec nic. Ani nevěděl co dělat, když zemře magikův učeň. Momentálně byl na dně. Opřel se o pohovku a jen tupě zíral před sebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Snapeova Snapeova | Web | 31. ledna 2014 v 15:08 | Reagovat

Je to hodně zajímavé a dobře napsané.

A jsem moc ráda, že se ti zalíbila moje povídka, další kapitola bude možná zítra :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama